Studenti na Ukrajině
Ve dnech 17.–24. června se sedm studentů gymnázia vydalo na Ukrajinu. Cílem zájezdu organizovaného Krajským úřadem Pardubického kraje byla Zakarpatská oblast a Volyně. Hlavním tématem bylo putování po českých stopách v této oblasti. Postupně jsme navštívili Užhorod, Mukačevo, termální lázně Kosino, Chust, nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu, Koločavu, která je spojena se jménem spisovatele Ivana Olbrachta, Siněvirský národní park, památník bitvy u Zborova, Lutsk, Český Malín, českou vesnici, která byla v průběhu druhé světové války vypálena nacisty, a Lvov. Pro všechny zúčastněné to byl výlet, na který budou ještě dlouho vzpomínat. Jak praví staré moudro, zážitky nemusí být nutně pozitivní, hlavně aby byly silné. Posuďte sami.
Hoverla (Adéla Moučková 4.C)
Naším dalším cílem na cestě po Ukrajině byla její nejvyšší hora – Hoverla. Když jsme se ale připravovali (hlavně psychicky) den předem, netušili jsme, že výstup na horu, která se rozprostírá 2 061 m n. m., nebude jediná věc, co nás překvapí. Co je tak strašného na tom vyjít 3 km? Proč by to mělo trvat zhruba dvě a půl hodiny? Co by se ještě jiného mohlo stát? Tyto i jiné otázky jsme si kladli a nevěděli jsme, že dobrodružství, na které asi jen tak nezapomeneme, začne už den předtím - cestou autobusem na ubytování. Z Chustu, ze kterého jsme měli vyjíždět v pondělí okolo 17. hodiny, jsme vyjížděli asi v 19:45 s tím, že na ubytování bychom měli dorazit okolo půlnoci. Bohužel, ani po čtyřech hodinách cesty po ukrajinských ,,kvalitních" silnicích to nevypadalo, že bychom v nejbližší době měli dojet na ubytování. Po další nekonečné hodině nám oznámili dvě zprávy – jednu dobrou a druhou špatnou. Ta dobrá byla, že k ubytovně už je to jen chvíle. Ta špatná zpráva – za chvíli opouštíme poslední civilizaci, budeme bez sítě a díky špatné cestě autobus nedojede až do konce, ale zbylé dva kilometry budeme muset dojít pěšky. S vědomím, že když nás v noci nesežere medvěd, budeme ráno lézt na Hoverlu, jsme si s sebou vzali jenom to nejdůležitější a vydali se na cestu. Když jsme se dostali na pokoj, bylo půl třetí ráno, a tak jsme všechny batohy a tašky, co jsme pobrali, hodili na zem a šli si lehnout, abychom alespoň něco naspali. Po snídani, která se skládala z pohankové kaše, masa, chleba a bylinkového čaje, jsme se vydali na cestu. Cestu na Hoverlu nedokážu ani moc popsat. Pro mě, člověka bez nějakého většího pohybu, bylo celkem obtížné ji vyjít a musela jsem si dávat časté pauzy s odůvodněním, že si toto úžasné panorama musím vyfotit. Ale nedivte se mi. Když se konečně vydrápete po kamenech, o kterých si myslíte, že jsou konečné, čeká vás další překvapení. Fotografuje si vás usměvavý pan profesor Janů a oznamuje vám, že vás čeká ještě dalších dvacet minut chůze do mírného kopce, který už je ale opravdu ten finální. Co jiného nám v tu chvíli zbylo, než sebrat své poslední síly a vyjít to! Když jsme se dostali nahoru, čekal nás neskutečný výhled. Myslím, že v tenhle moment jsme na sebe byli všichni pyšní, že jsme to nevzdali, i když většinu z nás to stálo velké přemlouvání. Chvíli jsme se tu pokochali a udělali už tradičně fotku, jak to ke správnému zájezdu patří, a pak nás už čekal bolestný sestup dolů. Když píšu bolestný, opravdu tomu tak bylo, některé z nás bolí kolena ještě dneska. Ale jestli to stálo za to? Nepochybně ano. Díky Hoverle mohu říci, že jsem zase o něco dál posunula své hranice a objevila jsem něco nového.
Rozdíly na Ukrajině (Martin Bartošek 6.C)
Během našeho putování po Ukrajině jsme poznali nejen místní kulturu, přírodu nebo jídlo, ale i ekonomické a sociální poměry. Hluboké rozdíly mi uvízly v paměti. Mnohokrát jsem si během této návštěvy uvědomil, jaké mám štěstí, že jsem se narodil právě v České republice. Vojenský konflikt sužuje nejen finanční rozpočet Ukrajiny, ale zejména každým dnem přitěžuje místním obyvatelům. Dennodenně se musí vypořádávat s problémy, které jsou pro nás jen těžko představitelné. Spousta z nich žije v nuzných podmínkách a řídí staré Lady. Jedním z hlavních problémů jsou platy pohybující se průměrně okolo 4 tisíc korun. Ceny jsou zde pro nás velmi přívětivé, nikoliv pro Ukrajince. Proto míří za výdělkem k nám či na Slovensko, aby měli šanci zajistit svou rodinu. Při návštěvě termálních lázní Kosino jsem se nestačil divit. Při příjezdu uprostřed velkého parkoviště stála honosná kašna, luxusní interiéry a zejména venkovní vybavení zahrnující několik bazénů, venkovní posilovnu nebo lanový park mě naplnilo údivem. Ceny jídla, pití a vstupného se pohybovaly v astronomických výšinách pro většinu obyvatel Ukrajiny, ale i tak zde bylo plno. Přestože zde lidé život nemají lehký, jsou velmi pohostinní a milí.
Ukrajinská kuchyně (Jakub Šimek 6.C)
Díky projektu Pardubického kraje jsme měli možnost vyrazit na Ukrajinu a mimo jiné ochutnat také místní kuchyni. Vzhledem k tomu, že Ukrajina je oproti České republice chudší zemí, místní jídelníček se skládá hlavně z toho, co si lidé sami vypěstují nebo koupí na tržišti, kde se v sezoně dá sehnat vlastně cokoliv. Hojně se také využívají lesní plody. Asi nejznámějším jídlem je typická polévka zvaná boršč. Jejím základem je masový vývar spolu s červenou řepou, která jí dává výrazně červenou barvu. Existuje ale mnoho verzí jako například zelená polévka obsahující šťovík. Obě dvě verze jsme měli možnost ochutnat. Avšak když jsme byli pohoštěni borščem již popáté, byli jsme věru rádi, že mají na Ukrajině také další tradiční pokrmy. Jako například huculská kukuřičná kaše mamalyha, bramboráky se zakysanou smetanou, solené vepřové sádlo nebo pelmeně, těstovinové kapsičky plněné různými ingrediencemi. Většina jídel nám připadala velice mastná. Proto jsme se brzy začali těšit na česká domácí jídla. Především oběd na Siněvirském jezeře, kdy jsme ochutnali snad všechna zmíněná jídla, byl velice „náročný". Jídlo se do nás ne a ne vejít. Největším překvapením, co se jídla týče, bylo zajisté, když nám k snídani před výstupem na Hoverlu přinesli vařenou pohanku.
Myslím, že nejen na boršč budeme ještě dlouho vzpomínat.
